Sdílím aneb mor zvaný Facebook
Jak jen začít a nebýt nepochopen. Zaprvé bych rád upozornil, že mě odpuzuje obecný princip sociálních sítí, nikoliv pouze Facebook. Zadruhé připomínám, že se jedná o subjektivní hodnocení Hráče 0.
Tento článek malinko sjede z vyšlapané cestičky herního průmyslu a rozebere podrobněji třetí přikázání z desatera Hráče 0. S příchodem výpočetní techniky a hlavně internetové sítě dostala forma komunikace nový rozměr. Neměli bychom opomíjet geniální vynález SMS, který odstartoval pomocí mobilních telefonů digitální éru textového předávání informací. Lidé si začali „psát“. Představíme-li si komunikační osu, tak se vyplnil prázdný prostor a najednou šli situace, kdy telefonování selhávalo, řešit jinak. Nedovolal jsem se, nechci obtěžovat, chci jen rychle něco sdělit, pošlu sms. Nemohu vzít telefon, nechci být obtěžován, chci jen rychlé info, přečtu si sms. Jednoduché, nevtíravé, věčné a proto geniální. Samozřejmě, že vše má i stinnou stránku. Nepříjemné záležitosti bylo najednou jednodušší sdělovat formou zprávy, nikoliv odvážit se zvednout telefon, ale lidská pohodlnost je věcí stálou a budeme se s ní setkávat pořád. Nelze opomenout obtěžování formou zpráv a jiné nekalé praktiky tohoto trendu.
Pojďme ale k jádru pudla. Dostupný internet nám předhodil kost a my jako hladoví psi po ní skočily. Emailová komunikace, chaty, komunikátory (např. ICQ), to vše vyrostlo jako houby po dešti a my začaly smažit klobouky jako o život. Pamatujete na „Chat“, na všechny ty místnosti, nicky, smajlíky, virtuální sex, vydávání se za někoho jiného, hrozbu pro děti, příležitost pro úchyly apod.? Mělo to své kouzlo i stinné stránky, ale pokud si odmyslíme všudypřítomný sex a devianty lepící se na veškeré dostupné prostředky podporující možnost ukojení jejich úchylky, tak jsme tu měli novou komunikační internetovou éru. Nepociťoval jsem ovšem žádný epidemický až pandemický efekt. Na chatu nebylo čtvrt milionu mých „přátel“ a na ICQ se mi nezobrazovali všichni spolužáci ze třídy a to ještě najednou.
Mám rád digitální fotografii a s menšími pauzami se jí věnuji do hloubky. Fotím, upravuji, experimentuji, čtu si o tvorbě apod. Levný přístroj a dostupná technologie vedou k faktu, že téměř každý může vytvářet hodnoty (nehodnoty) v podobě miliónů digitálních obrázků. Žádný film, žádné temné komory, žádné omezení a žádné umění. Cvak sem a cvak tam. Existují malé kompakty, velké zrcadlovky nebo chytré telefony. Není problém kdykoliv vyfotit cokoliv. Vzpomínáte na MMS? Neúspěšný pokus a další výplň komunikační osy? Vyfotím nabourané auto, napíši pod něj zprávu „Podívej, co se mi stalo“ a pošlu. Později si uvědomím, že je praktičtější použít sms s textem „Naboural jsem“. MMS je mrtvá, bohudík! Silná nemoc či vir ovšem vládne uměním transformace a po čase opět vypluje na hladinu.
Lidé mají touhu dokonalé sebeprezentace (samozřejmě, jak kteří). Ve společnosti se snaží působit co nejlépe. Mají k tomu různé způsoby, úprava vzhledu, názorové zaměření, styl mluvy a tak hrají svou roli ve stádě. Pamatuji na dobu, kdy někteří jedinci založili svou vlastní webovou stránku, kde bylo možné naleznout v menu např. „něco o mě“, „moje fotografie“ (myšleno, že na fotkách je autor webu), „moje záliby“ atd. Vyvstávaly otázky proč někdo něco takto exhibicionistického provádí a netušili jsme, že jednou to bude standard. Kde se stal ten zlom a nepřirozené se stalo přirozeným? Že by zafungoval princip „dělají to ostatní, tak já také“?
Jsem alergický na slovo „sdílím“. Používám ho pouze v negativním slova smyslu a naskakuje mi husí kůže při jeho vyslovování, stejně tak jako rozumným lidem, při slově „soudruh“ v minulém režimu (mrazivý úsměv mi stanul na tváři, cítím snad spojitost). Vše ukazuj všem a vše o všech věz. Vyfoť ranní stolici a sdílej jí, dostaň like s komentářem „já už také byl“ a odkazem na youtube, dej mu like a jdi vyfotit svou snídani, sdílej, sdílej, sdílej. Neboj se toho, zde haterům pšenka nekvete, zde si všichni sluníčkoví lidé užívají své úžasné životy. Výše uvedené je přehnané, vyhrocené, ale ulevilo se mi. Téměř všude je nastavena možnost „sdílet“. Mobilní aplikace, internetové stránky, hry, filmy, hudba, to vše propadlo výše zmíněnému slovu. Z komunikačního portálu se stal přeposílací nástroj multimediálních souborů s možností komentáře.
Udržuj svojí nástěnku (zeď) stále aktuální. Selfie tyč jako stranická knížka ti to umožní. Běžná uživatelská fotografie má jednu zajímavou vlastnost. Téměř nikdy nefotíte negativní zážitky. Máte obrázek Vašeho krvavého kolene, brečícího dítěte či rozvodu v rodinném albu? Americký úsměv, narozeninové párty, pařby v hospodách a jiné veselé záležitosti naopak plní vaše fotopapíry. Jak dlouho nám tedy vydrží vzájemné vylévání hektolitrů medu po sociálních sítích v podobě věčného „lajkování“ fotek a posílání komentářů? Když si budeme ukazovat jen ty hezké věci, ošklivé jako by nebyly? Nemyslím si. Nebo rádi podléháme iluzi, jako když si muž zaplatí prostitutku a hodinu má pocit, že ho má nějaká žena ráda a přitahuje jí. Nebo snad existují případy, kdy má někdo pouze omezený počet kvalitních přátel, se kterými sdílí a nikoho dalšího do tohoto okruhu nevpouští? Principiálně je to v podstatě nemožné.
Kolega v práci mi pochválí fotky z výletu mé rodiny, zatímco druhý kolega v kanceláři je neviděl. Jednoho jsem přijmul za přítele, druhého ne. Tak to bohužel nefunguje, protože já musím přijmout i toho druhého, nesympatického, protože jak mu vysvětlím, že s ním nesdílím. Skutečný „přítel“ není ani jeden z kolegů, ale jako na večírcích firmy si nevybíráte, koho chcete a koho ne. Pracovní kolektiv se sdružuje uměle za účelem lepší komunikace napříč subjektem a tudíž i efektivnější práce. V případě sociálních sítí, smysl nechápu. Lidé, kteří se nemají rádi, dělají, že to tak není a vědí o sobě aktuálně více, než opravdoví přátelé, před érou Facebooku. Sdílí se informace o sňatcích, dětech, dovolených, vybaveních bytu, akcích a všem, co můžete vyfotit. Stále nechápu smysl.
Samozřejmostí je, malinko si ten život přibarvit. Když jsem sekretářka, označím se za office mangera, jako hospodář zas za facility managera a hned je lépe. Kouzlit se dá neomezeně, v podstatě není nutné držeti se skutečného zaměstnání. K tomu pěkná fotečka v obleku a ono ejhle, už to na třídním sraze vypadá lépe. Na zeď lze doplnit např. zajímavý obrázek z dovolené od cestovní kanceláře Home Credit a prestiž je tu. Opět se mi ulevilo.
Jedinou výhodu Facebooku spatřuji v tom, že je nejrychlejším předavačem informací po síti. Umělci, firmy, pisálci, programátoři a jiní lidé, kteří tvoří něco hodnotného, mají možnost velmi rychle rozšířit svůj um. Je to dokonalý reklamní prostředek, jak prorazit. Rychlost je ale bohužel dána faktem, že jsou sociální sítě primárně osídleny lidmi, kteří pouze sdílí svoje životy a tudíž pandemickou rychlostí rozšiřují odkazy. I když je divák, posluchač, čtenář či zákazník podstatný nehledě na Facebookovou aktivitu, já bych ho takto nehledal.
Sloučením silných virů jako je focení všeho, všude a vždy s potřebou exhibicionismu a nutkáním přeposílat jakékoliv odkazy, vznikl dokonalý novodobý mor, který ačkoliv se šíří po síti, napadá živý lidský organismus. Usídlí se v mozku infikovaného jedince a vytváří mu novou vizi reality. Sluníčkový člověk je takový, jakým se zdá býti před ostatními, protože jestliže usiluje o nějakou podobu a lidé okolo (kteří jsou napadeni také) ho tak budou vnímat, stávám se tím, kým se prezentuje. Technika nemusí pohltit lidstvo tak jako v Matrixu, či Terminátorovi a to fyzicky, může se vloudit do mysli jedinců, kterým transformuje mozky a oni o tom neví, protože ani nemohou.
Jednou, když jsem byl malý, napsal jsem v hotelu na dovolené své jméno na zeď. Tehdy mi dědeček řekl: „Jména hloupých, na všech sloupích“. Zeď zůstala, jméno též, jen se přidaly milióny fotek.