Nesnesitelná tuhost hraní

Jestli můžeme označit nějakou hru za nejočekávanější, tak v měřítku České republiky jistě korunovala Mafia III. Jen málokdy se toto odvětví promítá na billboardových tabulích, které míjíte cestou do škol, prací a domovů. Jen málokdy se předhání herní novináři, kdo jako první odvysílá gameplay na youtube. A jen málokdy se musíte po půlnočním prodeji podívat pravdě do očí, i kdybyste měli šňupat čerstvě namletou kávu. Takový je můj skromný odhad dění v domácnostech disponujících alespoň jedním členem holdujícím hernímu průmyslu.

Všechno začalo prvním oznámením o pokračování této nezapomenutelné série. Komentáře tehdy hýřily množstvím negativ na adresu černošského protagonisty a zasazení do roku 1968, což ruku v ruce neslo temný hábit skepse vůči absenci uhlazených italsko-amerických elegánů, kteří s pouzdrem od houslí řešili své gentlemanské dohody. Nelze opomenout kritiku směřovanou k přílišné akčnosti a divokosti prvních trailerů. Připočteme-li fakt, že Mafii III opustili zlaté české ručičky a hmátl po nic zkažený americký imperialista, nemusíme mít křišťálovou kouli, abychom předpověděli konopnou oprátku jako dárek k předobjednávce.

Ironie osudu tomu chtěla, aby žádný z předchozích argumentů nebyl onen smrtící virus třetího dílu. Řekněme, že s mírnou rituální radosti mé hráčské ruce vkládali první ze šesti DVD, téměř okamžitě po zaklapnutí domovních dveří. Když Vám zabere instalace včetně staženého obsahu pět a půl hodiny, tak cítíte v hráčské duši, že udělali soudruzi někde chybu.

Spouštím a očekávám. Proti úvodní části hry, která je v podstatě prologem, nemám jediné záporné slovíčko. Na scéně se svižně objevují hlavní postavy, rozjíždí se příběh, kocháte se profesionálním střihem, dabingem a celé to ve vás vyvolává dojem opravdu povedeného díla. Jediné co může zarazit je vstup na herní hřiště, protože hned první okamžik, kdy převezmete otěže, vyvolává otázky ohledně grafiky. Nevalná optimalizace, rozmazanost, nevelká míra detailu, to vše zasadí semínko nejistoty (verze PC).

Končí prolog, končí sranda. Je neskutečně smutné, když se zlomí hra po skvělém začátku a už nikdy nebere dech. Během hraní jsem zažil následující diagram nadšení. První tři hodiny prologu ve mně vzbuzovaly silné pozitivní emoce a já pěl ódy na onen titul. Dalších deset hodin jsem byl kropen skotskými střiky, abych vychladl z mylné iluze, že Mafia III je hodnotný nástupce. Nedělal jsem totiž nic jiného než repetetivní povinně volitelné mise, které slouží jako otravná vata mezi povedenými příběhovými částmi.

Nyní mohu s jistotou říci, že po povedené úvodní tříhodinovce, byl mou oblíbenou částí zhruba deseti hodinový úsek, který nastal po studené sprše a linul se nedaleko za první příběhové přidělování městské části kolegovi ve zbrani. Od té chvíle mé naděje na zlepšení, či nový herní mechanismus uhasly jako svíčka v deštivém odpoledni New Bordeaux.

Dovolím si malé přirovnání. Představte si, že jste na gurmánském rautu. Dají vám předkrm, který je lahodný a velmi zajímavý. Po tomto zážitku se opona zavře a za několik okamžiků je před vámi švédský stůl plný laciných jídel kantýnového typu. Guláš z hnusných tlustých odřezků, UHO, bramborová kaše z prášku, rybí prsty a jiné lahůdky. Nyní je potřeba sníst alespoň jednu porci od každé této pochutiny, než vám naservírují humra na bílém víně či jinou gurmánskou specialitu. Přejedeni a znechuceni nebudete mít už chuť vrhat se do chuťových orgasmů světových jídel. Celá tato akce bude ve výsledku utrpením. A taková je Mafie III, s tím, že příběhové mise nejsou hodny humra s vínem.

Jen málokdy jsem si říkal, u takto očekávané hry, kdy už to proboha skončí. Mám nahráno přes padesát hodin a stále nejsem u konce. Nepatřím mezi propagátory teorie, že když je hra dobrá, stačí jen pár hodin hraní. I přesto si přeji ukončit tuto hráčskou agonii důstojně a pokojně. Problém celé koncepce Mafie III spočívám v tom, že by potřebovala silně a důrazně prostřihat. Několika hodinové pasáže mezi příběhovými misemi nekompromisně zkrátit na hodinku hraní a všem by se ulevilo.

Povedený jízdní model, zajímavý příběh či skvělý soundtrack nezachrání jedno velké zklamání na poli herního průmyslu. Na první Mafii budu vzpomínat jako na přelomové dílo plné skvělého českého dabingu, smrtelného závodu v bugatce a úžasné dějové linky. Na druhý díl jako právoplatného nástupce držícího kvalitu dabingu, příběhu a duše, kterého někdo v půlce usekl, pustil titulky, zatímco Daniel Vávra byl již za kopečkem. Třetí díl nepočítám do série, bude se o něm mluvit jako o „té Mafii, která stála za…“. Pokud bude čtvrtý díl, tak prosím jinak a raději jinde.

Článek vznikl pro Praskou mouchu.