I Don't Want to Set the World on Fire
“War Never Changes”. Jsou překvapení, která nás čekají každý rok a většinou se týkají menších a nenápadných her, které nás zasáhnou, víc než jsme čekali. Jsou ale i taková, která se váží k hrám z let minulých, jejichž svit pohasl závanem hráčské nevole. Mezi takové kousky patří i Fallout 4. Medii propagované pokračování kultovní značky bylo od E3 očekávaným hitem napříč nedočkavým hráčským spektrem. V naší kotlině jsme byli kropeni studenou sprchou po informaci, že na českou lokalizaci můžeme zapomenout. Jako přídavek se objevila zpráva, že fanouškovský překlad je tak rozsáhlým dílem, že jen tak nebude. Z „jen tak“ se staly neuvěřitelné dva roky a na Vánoce 2017 se narodil nový přírůstek do lokalizační rodinky naši ubohé země a my konečně měli motivaci vstoupit na půdu Commonwealth.
Vězte, že čekání se vyplatilo. Pokud si Fallout 4 koupíte dnes, bude vás stát neuvěřitelně příjemných cca 360 Kč, pokud mluvíme o základní hře, ke které se váže i již zmíněný překlad. Se všemi DLC se cena pohybuje okolo 700 Kč, nicméně v češtině si je zatím nezahrajete. Celá má vánoční dovolená se tak stala nečekaně příjemnou procházkou světem Faloutu 4. Média ovlivňují každého spotřebitele, takže i hráči znají tu pachuť, kterou jim přinese negativní recenze, game play či nejrůznější výroky novinářské obce. I já tedy přistupoval k titulu velmi opatrně.
Úvodní sekvenci hry jsem měl za sebou již v angličtině, s mou původní grafickou kartou (3 GB) a pocity byly smíšené. Každá textově obsáhlá hra je pro mě třetinovým zážitkem, pokud jí nehraji v mateřském jazyce, k tomu přičteme kolísavou optimalizaci hry z grafického hlediska a míru obtížnosti, která je výzvou. Výsledkem této rovnice byl pocit, že se titul extra nehýbe, vypadá zastarale, příběh mě nebaví a ještě dostávám nakládačku.
V českém jazyce, posílen silnější kartou (8 GB) jsem se vrátil z postapokalyptického světa zmutovaných kolemjdoucích, abych vstoupil do téměř stejného Fallout 4 podruhé. Světe div se, ale dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Nevím, zda jsem poplatný onomu známému efektu, že když hrajete s ultra detaily (včetně balíku nových textu), jste omámeni v úsudku, ale nový Fallout mě doslova pohltil. Nepamatuji několik let, že bych prvních 17 hodin udělal na hře během dvou dnů. Bylo to takovéto údobí mezi náročnými návštěvami příbuzenstva během svátků a Silvestrovskou veselicí, kterou ukončujete vánoční dovolenou. A přesně ony dva dny posunuly tento titul do nečekaně vysokých příček mého osobního žebříčku.
Kde začít? Zapamatovatelné, nezaměnitelné, osobité, unikátní, vyvolávající závislost? Ano je tomu tak! Poslední dobou jen těžko odskakuji k jiné hře. Je s podivem jak moc se rozcházím s názory, že příběh je fádní, nezajímavý a nudný, postavy nezapamatovatelné, nemající motivaci a důvody svého chování. Hluboce nesouhlasím. Pokud začneme hlavní dějovou linkou, tak splňuje základní parametr a to, že obsahuje hnací motůrek, který popohání vaši touhu zjistit, jak to celé je. Tento předpoklad odděluje příběhy na poli filmu a her na ty zajímavé a ty druhé. Fallout 4 pro mě obsahuje základní linku natolik silnou, abych chtěl znát „co se vlastně stalo“. Na tento pilíř se příjemně a nenásilně nabalují vedlejší questy, které ač je to možná iluze, působí jako náhodná setkání v rámci poznávání světa. Vstupujete do hry a víte, že vás bude bavit, opouštíte hru a víte, že se do ní rádi vrátíte, protože ji ukončujete téměř vždy „v tom nejlepším“. Mechanismus, který definuje dobrý titul.
Grafická stránka je kapitola sama o sobě. Nelze popřít, že v jistých ohledech je vizuální kabát zastaralý. Mimika obličejů, animace postav, jejich nasvětlení a stíny působí, jako když hrajete nějaký indie titul nebo 7 let starou hru. Je to syndrom ala Mafia 3, kde pohled na rozhovor dvou postav z rohu místnosti působil jako z Playstationu 2. Navzdory tomu je Fallout 4 z hlediska vykreslení postapokalyptického světa zcela unikátní. Všechny ty zrezlé trosky aut, omšelé benzínky, rozpadlá města a vesnice, uschlé lesy a výhledy do neúprosných dálek poskvrněného světa, jehož radiační prach víří vůkol, je nezapomenutelná podívaná. Procházet se, kochat se, je běžnou aktivitou a vybízí k objevování nových míst. Není to o mapě plné otazníků, kde předem víte kam jít a tušíte, že tam něco bude. Je to o vámi zvolené cestě za bodem zájmu. Vy určujete cestu hrou, která vám pouze nabízí směr. I po několika desítkách hodin stále objevujete nová zákoutí. Baví vás svět na který se díváte a baví vás v něm být.
Během psaní toho článku jsem původně neplánoval zmiňovat se o stavařském módu, více než jednou holou větou. Nicméně po 44 hodinách hraní, světe div se, propadla má hráčská duše choutkám Bořka stavitele. Několik hodin jedné neděle uběhlo jako voda a já v osadě Sanctuary Hills zvelebil své sídlo i okolí. Musím konstatovat, že tato vedlejší aktivita, které jsem se úspěšně vyhýbal několik desítek hodin, mě nakonec velmi chytla. Přitáhl mě k ní moment, kdy v rámci příběhové linky začnete cosi vyrábět, což vás baví a tak si řeknete, proč to ve volném čase neokusit i jinde. Celý princip stavění je poměrně šikovně založen za základních surovinách jako dřevo, kov, plast apod., které ve velkém zpracováváte na území osady. Tak se dostanete poměrně rychle ke stavebním materiálům, tím, že vyčistíte okolí od vraků aut, padlých stromů, harampádí nebo celých zbořených domů. Mimo oblast osady sbíráte materiál, součástky a jiné vymoženosti v rámci vašich možností, kolik u sebe unesete. To je crafting, který využijete hlavně v oblasti úpravy zbraní a výroby různých doplňků. Já osobně se zaměřil na rekonstrukci mého původního domu z dob před výbuchem a vytunil ho k obrazu svému.
Fallout 4 vám daruje jeden pocit, který jiné hry jen horko těžko dolují ze svých útrob. Naučíte se ve hře žít. Prodáváte, kupujete, zkoumáte, budujete, procházíte dějovou linkou i těmi vedlejšími, poznáváte nové postavy a vybíráte si, jak moc chcete znát jejich osudy a to celé bytí v Commonwealthu neomrzí a baví. Možná jsou to silná slova, ale podobné pocity ve mně vyvolal Zaklínač 3 nebo GTA V a to jsou tituly na samotném vrcholu mého žebříčku. Pokud v budoucnu vyslovím název tohoto titulu, budu si určitě pamatovat fragmenty z příběhu, mého parťáka Nicka Valentina nebo jiné vedlejší aktivity. Pokud jsem tedy považoval Fallout 3 za milník mého hráčského života, tak čtvrtý díl úspěšně navázal a splnil mé očekávání na jedničku.
Pokud překlad DLC nedosáhne měřítek původní hry a nepředběhnou ho jiné novinky, které vždy válcují starší díla, tak se velmi rád prostřednictvím těchto rozšíření vrátím zpět do krásně postapokalyptického světa. Stejně jako u nové porce příběhů k Zaklínači 3, které byly samozřejmou investicí, budu přistupovat i k DLC Falouttu 4. Pokud mohu doporučit jakoukoliv hru z poslední doby a říci v čem jsem nejraději trávil hodiny a hodiny hraní, nemohu vyslovit jiný citát než “War Never Changes”.
