Pojednání o Zaklínači

O Geraltovi z Rivie toho bylo napsáno spousty.  Ať už budeme brát v potaz literární předlohu či hru samotnou. Zaklínač je univerzum, které proniklo do herního světa s takovou intenzitou, že založilo vlastní značku kvality. Je příkladem všem konkurenčním dílům, jak je důležitý příběh pro kvalitní herní zážitek. Všechny tři díly v tom ohledu excelovaly.

Přiblížím Vám svůj osobní vztah k herním Zaklínačům. Seznámení s dílem prvním bylo pro mne více než vlažné. Rozhodně jsem s jeho vydáním okamžitě neinstaloval a přiznám se, že má motivace k jeho hraní byla náhodně generována. Při brouzdání na světové síti hledajíc další střípek do mozaiky herního obrazu mi vyvstala myšlenka, že existuje jistý titut kompletně v češtině (vlastně tehdy domnění, že je ryze český), který by mě přinejmenším zajímal. Po nalezení stránky o Zaklínači, byla jediná volba, stáhnout si ho a zahrát. Od té doby bych si nedovolil další Zaklínače nekoupit. První spuštění hry bylo okouzlující. Krásné intro komentované česky mě okamžitě zaujalo a vykouzlilo jiskru v hráčském oku. Přišel i první herní okamžik, který mě ovšem navrátil na začátek vlažných pocitů. Úvodní epizoda odehrávajíc se na Kaer Morhen mě nijak neoslovila. Hra se na tehdejší dobu dost sekala, její grafická náročnost ji provázela od začátků a obecně mě dvakrát nesedl ani soubojový systém. Byl jsem na pokraji jednoho z největších herních omylů mého herního života a to odinstalovat tento skvost v domnění, že to není můj šálek kávy. Jak jsou cesty hráče zrádné a nevyzpytatelné. S myšlenkou „Dám tomu ještě šanci“ a s vypnutím nějaké té grafické vyfikundace bez většího vizuálního rozdílu, jsem v plynulém frameratu přešel z Kaer Morhen části do první vesnice a zamiloval se.  

Rozmanitost prostředí, herní volby, nejstrašnější činy dlážděné těmi nejlepšími úmysly a jiné prvky, které mi doposud nebyly známy. Když to hodně přeženu, nikdy před tím, jsem nic podobného nehrál. Pokud se mám zastavit u českého dabingu, chtěl bych ho předně pochválit. Pravdou je, že doby mistrovsky nadabovaných filmových děl skončily bohužel krátce po sametové revoluci a úroveň této disciplíny šla raketově ke dnu asi jako úroveň televizních estrád a zpráv v hlavním vysílacím čase, ale v herním průmyslu bychom měli být vděčni za každý úspěšný pokus vtělit do postav národní duši. Souhlasím, že paradoxně Geralt zněl nejhůře a ztotožňuji se s názorem, že místy působil jako fisstechem zfetovaný magor. Ostatní trpaslíci, čarodějnice, lehké ženy a jiní obyvatelé rozmanitých lokací byly kouzelným zážitkem, který vtahoval do děje a kouzlil úsměvy na tvářích. Vede to k zamyšlení, jak moc chybí kvalitně nadabovaných titulů naším jazykem. Stejně jako unikne hráči spousty citlivých a důležitých nitek děje při hraní bez českých titulků, tak unikne mnohé bez českého dabingu. Těm, kteří umí anglicky jako česky, tímto gratuluji. Než-li ovšem špatně česky, tak raději kvalitně anglicky, nehledě na můj um. Hra byla natolik kouzelná, že jsem brzy vyhledal literární předlohu a rozšířil vědomosti o šedovlasém hrdinovi. Vždy, když někomu vyprávím o Zaklínači, vyvstanou mi na povrch myšlenky na slovanskou mytologii, vzpomenu si na polednici (tehdy mě naprosto uchvátila mise, kde v sluncem rozpáleném poli lovím tuto bytost), fascinovali mě všechny ty bylinky, elixíry, zbroje, meče a i přes prvotní odpor k soubojovému systému, jsem nakonec využil jeho princip pro vlastní herní požitek. Rozhodnutí ovlivňující budoucí dění, navazování vztahů spojených se sexuálními zážitky, obrovsky dlouhá herní doba, to vše přispělo k intenzivnímu hernímu zážitku platinové hodnoty. První zaklínač byl přesně tím titulem, kdy od určité chvíle očekáváte konec za každým rohem, ale on stále ne a ne přijít. Je to opak her, kdy naběhnou závěrečné titulky tak rychle a nečekaně, že se slovy „To si dělají pr..l“, sledujete jejich tok obrazovkou. Když jsem prvního Zaklínače dohrál, včetně datadisků, věděl jsem, že si ho budu pamatovat navždy.

Za několik let, když oznámili pokračování, byl můj cíl zcela jasný. Předně sledovat každou novou informaci, video či článek, v příhodnou dobu předobjednat (zde se projevuje snad kladný účinek tisíckrát démonizovaného warezu) a nakonec začít hrát v prvním momentu, kdy je to možné. K druhému dílu zaklínače se váže historka ryze fanouškovská. Nepatřím mezi takové maniaky, kteří vystojí několikahodinovou frontu kvůli nějakému titulu, či platformě, ale druhý Geralt mě v malém okouzlil natolik, že se míra mé nedočkavosti znásobila. Hru tehdy šlo získat ve fyzické podobě den  před jejím oficiálním vydáním. Jako amatér v tomto oboru jsem nerozuměl, proč mi jí nejmenovaný český prodejce dává dříve. Následný šok pak rozplynul mlhu nevědomosti, abych krutě prozřel. Ano zákazníku, hru si nainstaluj hned jak to půjde, ale zahraješ si až zítra (v den oficiálního vydání), kdy bude fungovat aktivace. Naštěstí moment možného startu byl synchronizován s půlnocí. A tak jsem tehdy pocítil první dotek fanouškovského syndromu, když měl můj budík nastaven čas krátce před okamžikem možné herní aktivace. S nastaveným klíčem a rozespalými oči (druhý den jsem vstával do práce), stačilo v okamžiku 0:00 kliknout na OK a bylo. Naštěstí opravdu bylo (po některých negativních zkušenostech z nedaleké doby, je to zpětně potěšující). Naskočilo logo, intro a nakonec menu. Zívl jsem, promnul si oči a sledoval již první záběry ze hry. Z hlediska herních strojů se psalo období mého hráčského notebooku, který měl tehdy své dny ultra detailů za sebou. Byla to tedy částečná sekaná. Zaklínači měli ale vždy tu vlastnost, že vypadali úchvatně nehledě na grafické posuvníky. S druhým dílem se ovšem otevřel velký nešvar tehdejší doby, který se dochoval dodnes. Hráč již od začátku věděl délku hry, počet kapitol a na můj vkus příliš mnoho důležitých informací. Nastal tedy moment, kdy jsem hru záměrně šetřil a s nemilým pocitem v hráčské duší postupoval další fází příběhu. Když skončil prolog nebo nedej bože kapitola, věděl jsem, že mám třetinu hry za sebou. Osobně nerad přijímám veškeré informace o tom v jaké fázi jsem, ať už formou dopředu daného počtu kapitol nebo procentuálním vyčíslením úrovně postupu (např. GTA V). Hru jsem tedy hrál až s příliš velkým respektem k příběhové lince, což vedlo k ždímajícím tendencím vedlejšího obsahu, na úkor plynulého hlavního motivu. Druhý díl nicméně bravůrně navázal na svého předchůdce a já se opět ocitl v oslnivé slovanské mytologii plné všech těch prvků, které pro ni byly typické. Když funguje první díl, není třeba radikálních změn. Soubojový systém, ačkoliv pozměněný, mi rychle pomohl zapomenout na ten předešlý, takže změna k lepšímu. Český dabing zmizel v propadlišti rovněž, ale podstatný problém to nebyl. Dvojka byla skvost na poli grafiky a příklad toho, proč považuji hry za umělecká díla. Unikátní lokace, všechny ty oblečky a pimprdlátka vypracovaná do nejmenších detailů přispěla k dokonalému konceptu hry. Oku lahodící obrazy byly odměnou pro každého hráče. Vyzdvihl bych erotickou scénu, kdy se Triss s Geraltem propadnou do podzemní jeskyně, takto se dělá umělecký sex ve hrách. Krom herního notebooku jsem Zaklínače 2 okusil na současném PC v plné polní. Vše na max doprovázelo tak slastné pocity, které vůbec může hra hráči přinést.  I po letech znovuhraní to byl titul hodný grafických krás dneška. Bonusem opakovaného dobrodružství, byl moment jednoho důležitého rozhodnutí, kdy hra nabízela pokaždé jinou lokaci s jinými úkoly a tudíž třetinu hry zcela novou. Hra si tedy říkala o znovuhraní sama. Pravdou je, že ono opakování skýtalo tehdy stažení asi třiceti patchů a procedura trvala skoro celý den. Ale to pomiňme. Závěrem k druhému Zaklínači jen zmíním, že s příchodem třetího dílu, se z něj stal paradoxně chudý bratr hrající loutkové divadlo, zatímco jeho starší dvojče to rozjíždí v hollywoodských filmech.

Jestli jsem v předchozích řádcích hovořil o nešvarech informačních toků her, tak s příchodem dlouho očekávaného třetího dobrodružství Sapkowskiho světa, se linula světem internetu taková masážní vlna, že by všem trollům narovnala jejich skoliózy. Je to efekt, který ve mně vyvolal spíše negativní pocity, jelikož jsem se bál, že za všemi těmi trailery a gameplay bude nakonec velké zklamání. Jak hloupé toť uvažování, plné zbytečných předsudků. K trojce se váže již dospělý a vyrovnaný přístup mé hráčské duše. Ačkoliv jsem se opravdu výsostně těšil na onen titul a samozřejmě ho v dostatečném předstihu předobjednal (ovšem až po ustálení věčně odsouvajícího se data vydání), tak půlnoční prodej minul mé fanouškovské zapálení. Nakonec i den, kdy jsem tuto záležitost dřímal ve svých pažích, nebyl dnem prvního dlouhého hraní. S kamarádem jsem vyrazil na jedno chlazené, zatímco moje drahá a k mým koníčkům ohleduplná žena, měnila DVD nosiče při domácí instalaci. V mírně nachmeleném stavu po návratu z restauračního zařízení, má nepříliš pohybově jistá ruka konečně spustila onu věc. Každý start nového zaklínače je něčím magickým. Logo sem, logo tam, intro v tradičním omalovánkovém stylu a meditující Geralt v menu. S pošetilostí mě vlastní, jsem nastavil všechny grafické hodnoty na max a spustil hru. Je až s podivem, jak se věci opakují. Samozřejmě, že hodnota framerate nebyla podle mých představ a snad i na chvíli jsem si říkal, ono to zas tak zázračně nevypadá. Tento pocit mě provází nejen u Zaklínačů. A už tolikrát se stalo, že prvotní nemastnost, neslanost, se posléze proměnila v lásku na první (druhý) pohled. A naštěstí se tak stalo i u třetího pokračování Zaklínače. Aktualizace grafických ovladačů, nastavení nejrůznějších vyfikundátů (listoví, vlasy, krajina atd.), kdy zprvu nevíte, co vlastně znamenají jednotlivé posuvníky a jak ovlivní samotný vizuál a nějaký ten patch, nakonec stabilizovali hru natolik, že jí více méně hraji na max a jsou to orgie. Bez jakéhokoliv nátlaku mohu říci, že je to to nejhezčí, co jsem zatím hrál. Atmosféra prostředí je natolik démonicky pohlcující, vše žije a tetelí se, lidé okolo Vás mají svá trápení a žijí si životy strastiplnými i veselými. Takhle vypadá svět ve světě. Jak se pozná změna k lepšímu ve smyslu změny konceptu hry? Jednoduše, nepocítíte jí, ona je tam tak samozřejmá, že ji přijmete a víte, že je to tak dobře. Je to jako s herními prvky. Jednou Vám hra naservíruje něco, co jste předtím neviděli a vy si na to tak zvyknete, že to příště musíte mít zas. A tak se dělá pokrok.  Otevřený svět byl skvělý krok vpřed. Jestli je hnacím motorem současných her jejich příběh, tak Geralt a jeho svět v třetím pokračování, má pod kapotou motor z Ferrari. Nejde snad ani o příběhovou linku, jako o dokonalou propletenost všech těch malých velkých epizod dějících se všude kolem. Není malých rolí a není malých příběhů. Tak nasycený svět se vidí málokdy. Obrovský kus práce stojí za scénáristy třetího Zaklínače a já jim za to děkuji. Je to hra, která si zaslouží koupit a nezaslouží ilegálně stáhnout. Mám nahráno něco málo přes sedmdesát hodin. Nevím, v jaké fázi hry jsem a je to krásné. Hrací dobou je to obrovské dílo nekonečných rozměrů, které není nijak uměle natahováno, ono jen žije v ohromném měřítku, o kterém by si mohly konkurenční tituly nechat jen zdát. Jestliže odehraji dvacet hodin a mám stále pocit, že jsem na začátku, klobouk dolů mistři vývojáři. Nemá cenu mluvit o českém dabingu (proč proboha), nemá cenu mluvit o všech těch prvcích, které máme rádi, jsou tu a jsou skvělé, nemá cenu mluvit o Klepně, ano je tu a já vím, že je to tak dobře, má cenu mluvit o těch nadpozemsky uhrančivých momentech, kdy se otíráte o pocit virtuální reality, protože tomu všemu věříte a dřímáte v rukou něco, co není dětskou hrou. Rozhovory, postavy, drobné niance odehrávající se v zdviženém obočí či tónu hlasu, Vás ujišťují, že existuje ve vesmíru svět, který Vy prostřednictvím herního média, můžete alespoň na chvilku ovládat. Když při rozhodování, co odpovím osobě, která je mi ve hře blízká se s pocitem nejistoty rozhoduji tak, abych toho posléze nelitoval, nebo pokud se mě pohne koutek úst vzhůru při dvojsmyslném laškování Geralta s nějakou jeho oblíbenou čarodějkou, jsou to momenty, kdy se posouvá hranice her na úroveň filmů a seriálů. Věříme jejich postavám a příběhům, což je největší čest pro toto médium. Nevím, jak budu mluvit o posledním Zaklínači po jeho dohrání, ale píši své řádky nyní a jsem jeho světem plně omámen.

Když bych měl tedy na závěr shrnout trilogii Zaklínače, tak bych pohlédl na první díl jako na vstupenku do Sapkowskiho světa, na druhý díl jako na povinnost zhypnotizovaného fanouška a milovníka uměleckých děl ze světa textur a na třetí díl jako na ryzí příklad kvalitou poháněného titulu nabízejícího něco víc než konkurence a příklad toho, že i dnes máte velkou šanci být u zrodu pokroku, který bude jednou psát dějiny herní historie. A tak se lámal chleba.

"Rytíř bez jizvy je kokot a né hrdina." 

(Zaklínač - Hlas rozumu)