Autorské vakuum

Pomalu a jistě se dostávám do stavu, kdy přesně vím, že flákám svou publikační činnost, pokud to lze takto honosně nazývat. Jsou tomu dva roky, co jsem založil svůj blog a ačkoliv i intenzita pokořených herních titulů šla mírně dolů, stále je čím zaměstnávat šedou kůru mozkovou. S psaním a chutí popisovat mé zážitky je to o velký chlup horší. Jak už jsem několikrát uváděl ve svých článcích a podcastech, největší problém všech blogů, webů a jiných internetových publikací je právě onen kolísavý pocit chuti a nechuti tvořit. Začátek je vždy plodný na stovky a tisíce znaků v textových editorech a snad by se zdálo, že námětů není nikdy dost. Vytrvat je ale velmi těžké. Pokud se ovšem zamyslíme nad tím, že se jedná o náš koníček a nikoliv obživu, není nutné dávat sám sobě nůž na krk. To je i důvod mého současného článku. Raději se zamyslím nad poklesem činnosti a následně popíši své nové herní zážitky, než-li se budu vymlouvat na různé důvody proč nepíši častěji. Faktem je, že se jako hráč dostávám do nové éry mého dlouholetého koníčku.

2017 je rokem, kdy jsem si uvědomil, že novinky ustupují ve prospěch starých restů. Téměř žádná hra zdobící mou ploch PC neměla letošní datum vydání a nejvíce mě potěšily tituly starší, které časem dozrály i pro mě. Když vezmete v potaz, že váš počítač je zhruba ve středním věku a k tomu připočtete novodobý nešvar nedoladěných titulů v den vydání, je koupě starší, updatované a v mnoha případech počeštělé hry docela rozumnou volbou. Loňské No man's sky za dvojnásobnou cenu neodpovídalo ani z půlky tomu, co nabízí dnes za cenu poloviční. PC verze Batman: Arkham Knight byla v den vydání nehratelným paskvilem, který dnes za hubičku s českou lokalizací patří k mým nejoblíbenějším hrám za poslední půlrok. Nedávno mě např. zlákala akce Mass Effect: Andromeda a její 10 hodinová demoverze zdarma. S chutí jsem si stáhnul a zahrál již po technické stránce záplatovanou verzi této nekončící ságy. Prvotní ohlasy byly otřesné, kritizovala se mimika postav, fádní příběh a k tomu je toto konverzační drama bez české lokalizace, tudíž můj těžce vydělaný peníz byl směřován jinam. Dovedu si ovšem představit, že si na podzim zakoupím tento titul, který již porodními bolestmi netrpí, jelikož i demo prokázalo kvality hry a ještě si ho vychutnám v plné kráse s českými titulky, protože fanouškovský překlad je v běhu. Tak se bude psát rok 2018 a já budu opět zanořen do světů let minulých.

Abych stále nepopisoval nechuť k novinkám, je čas popsat herní zážitky stále vryté v mé paměti. V návaznosti na výše uvedené, jsem si udělal radost s několika resty, které mě opravdu potěšily. Dishonored 2, který obdržel fanouškovskou češtinu téměř nedovolil odtrhnout mé ruce od klávesnice s myší. Pokračování této steampunkové stealth akce potvrdilo, že dvojky dokáží být lepší než jedničky. Přiznám se, že první díl, který byl veskrze glorifikovaný, nezanechal tak kladné vzpomínky, jako ten druhý. Možná mi sedla o něco více grafika, která se od komiksově laděné stylizace posunula blíže k té reálné a vznikla tak příjemná kombinace téměř fotorealistických prvků s těmi kreslenými. „Urob si sám“ systém zůstal zachován, svět, který přímo sálá svou osobitostí a originalitou vás pohltí a vy nemůžete jinak, než dohrát Dishonored 2 jedním hráčským dechem.

Loňská akce Titanfall 2 ke mně našla cestičku letos a ukázala své kvality. Střílečky z pohledu první osoby lehce pokulhávají v nemilosrdném světě chrlícím open worldy. O to více potěší řemeslně skvělá hra, která vám do rukou vloží smrtonosný kvér. Poutavý leč jednoduchý příběh, originální prvky v každé misi a skvělý pocit ze střílení dělá tuto jednohubku velmi, velmi chutnou.

Syberia 3 jako zástupce letošních her, působí jako takový lehce retardovaný jedinec. Možná vám svým příběhem a vzpomínkou na point and click adventury zaplesá srdíčko, ale technické nedostatky vám naopak pohnou žlučí a výsledek je značně smíšený. Nové Prey není špatným vesmírným zážitkem, nicméně s přibývajícími záseky, způsobenými poměrně nepřehledně rozesetými úkoly, mě nakonec odradilo od další snahy pokračovat. Pokud se nedonutím, asi tento počin nedohraji. Má téměř úchylná závislost na sledování českých překladů her, mě dovedla ke koupi Dark Souls 3. Přiznávám se, nejsem hardcore hráč a pochopil jsem to velmi brzy. Řekněme, že první boss v první lokaci, několik minut po začátku, stal se záležitostí hodinovou, než byl téměř náhodou pokořen. A to je příběh smutný a poučný. Další vývoj hraní nesl známky syndromu „kdo uteče, vyhraje“, což ve hře nabízející potěšení z úspěšného boje, značně pokulhává. Možná si pořídím gamepad a přesunu se do nové éry hraní.

Na závěr mám jednu lahůdku, která mě opět zaujala počeštěním. Dreamfall Chapters je adventura nesoucí prvky sci-fi, fantasy a něčeho, co bych ve filmovém průmyslu nazval „mysteriózní“. Kombinace je to přímo magická a zatím po dohrání první epizody (dostupných je již všech pět), mohu vřele doporučit všem, kdo mají rádi hry ala Life is Strange. Rozmanité prostředí a velká pavučina příběhových nitek nenechá vaše mozkové závity v klidu.

Je stále dostatečné množství světů, které lze pokořit. Kdybych měl někomu doporučit herní titul, v jakémkoliv žánru, zabrousím do let minulých. Jestli je to ukazatel mého stárnutí, mého subjektivního pocitu nebo novodobého trendu AAA polotovarů je otázkou, jejíž odpověď nechám na vás!   

 

Diskusní téma: Autorské vakuum

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek