Tomb Raider vs Rise of the Tomb Raider
Je tomu téměř měsíc, co jsem rituálně spustil dlouho očekávaný herní hit Rise of the Tomb Raider, dorazivší na PC. Vlna pozitivních pocitů proudila mým tělem a vykreslovala jasný obrázek o kvalitě tohoto titulu. Od samého začátku vyzařuje hra nekompromisní auru tříáčkového díla, které nešetřilo na ničem. Skvělá audiovizuální stránka, živé postavy, filmovost a pocit, že se díváte na něco, co reprezentuje úroveň současného herního průmyslu. Během urputného hraní Vaše pocity ochabují a když po dohrání narazíte nový (starý) sud a rozjedete příběh o tři roky staršího díla Tomb Raider, začne se Váš názor kroutit jako had a vy zjistíte, že herní recenzent tvrdý chleba má.
Desatero Hráče 0 mluví jasně o problematice recenzí. Události předchozího odstavce mě donutili přemýšlet nad hodnocením novodobých dobrodružství mladé archeoložky, jako nad něčím přinejmenším problematickým. Rise of the Tomb Raider se stal součástí mé herní sbírky po koupi digitální verze, která obsahovala příjemný bonus v podobě předchozího dílu z roku 2013. Záměr byl tedy od začátku jasný, pokořit novou Laru a hned na to oživit vzpomínky na tu starou.
Začínal jsem novodobý titul jako políbený, nicméně nepamatujíc si, že na lavičku položený, jelikož obrysy Tomb Raidera byly v tříleté mlze rozostřeny. Byl to zvláštní pocit. Nová hra, ve které znovu objevujete mechanismy, na které jste zapomněli a s pocitem „Tohle mě tenkrát tolik bavilo“ prozkoumáváte oblast Sibiře. Příjemně mě překvapilo, že se brzy rozplynuly mé obavy ze sterilní a nezajímavé lokace, které byly vyvolány téměř vším, co bylo k dispozici před vydáním PC verze. Obrázky, články, recenze, gameplaye způsobily dojem, že je atraktivnost prostředí až příliš na bodě mrazu. S hraním jsem pochopil, jak kreativně se dá kouzlit a mnohé scenérie zdaleka vybočují ze zažitých předsudků o dané destinaci. Je to monumentální, nápadité a často zapomenete, že jste na Sibiři. Nastanou momenty, kdy zíráte s nadšením na neuvěřitelnou krásu, která se Vám rozprostřela před očima v místě, kde byste čekali jen nějaký lokační vedlejšák. „Tomb“ v názvu hry dostálo svého jména, o mnoho více se dotýká svých předchůdců a elegantně navazuje na odkaz značky.
Psát recenzi není snadné. Stojím si za názorem, že pro kvalitní hodnotící článek je třeba komplexních znalostí. Recenze Rise of the Tomb Raider jednoznačně vyžaduje znalost titulu z roku 2013 a to znalost čerstvou. Je to jako sledovat dění ve vedlejší místnosti klíčovou dírkou nebo oknem. V prvním případě je Vaše perspektiva natolik zúžená, že neposkytuje výhody varianty druhé. Tomb Raider v roce 2013 obrodil značku a nadechl se k novému životu. Jeho pokračování je tedy chtě nechtě propojeno pupeční šňůrou s hrou současnosti a nelze se vyhnout srovnávání. Dlouho jsem zastával názor, že kdyby si oba tituly prohodily datum vydání, vyšlo by to v podstatě nastejno. Hned po dohrání Rise of the Tomb Raider a znovu nastartování Tomb Raidera, se moje teze rozplynula jako pára nad hrncem. Vtip je v tom, že ačkoliv se o tom nepíše, stojím si za tím, že jsou hry jiné. Často omílaná kritika, že jsme dostali opět to samé, není na místě. Vlastně mě to hodně překvapilo.
Charakteristickým znakem nového dobrodružství Lary Croft je otevřenost světa. Open world zaujal velice populární pozici při tvorbě her současnosti. Mnozí vývojáři k němu častěji přistupují a hrdě prezentují kvality svých děl prostřednictvím jeho velikosti. Nemusí to být vždy zaručeným kladem. Když porovnáme naše rivaly, tak v případě současného dílu, se pohybujeme v rozmanitých lokacích plných nejrůznějších výzev, od sběratelských hrátek přes dech beroucí hrobky a krypty až k samotným příběhovým misím. Jedná se o klasický model velké mapy plné ikon ala Assassin. V podstatě zažijete dvě fáze. V první Vás hra velmi přímočaře nutí k plnění úkolů, dalo by se říci, že se jedná o takový tutorial, v druhé fázi se před Vámi rozprostře klasické herní hřiště, kde je volná zábava. V případě dílu z roku 2013 autoři jasně tlačí na vlnu akčnosti, linearity a drží pevně opratě Vašeho dobrodružství. Je až s podivem, že teprve znovuhraní mi připomnělo, že Tomb Raider není tak otevřený jako jeho mladší bráška.
Je tedy velkou otázkou, jak přistupovat k této rozpačitosti v mechanismech hraní obou dílů. Jestliže nastalo v roce 2013 znovuzrození kultovní série a všichni jsme si pochvalovali, jak se to povedlo, nemusí být rozdílnost v pojetí her přijímáno hráčskou obcí příliš kladně. Je to možná důvod, proč výsledná hodnocení nebyla přehnaně vysoká… možná. Současná Lara více inklinuje ke svým kořenům a starším dílům, což je jistě dobře, ale o to více se vzdaluje nastavenému profilu z roku 2013.
Na úplném začátku mého lednového hraní, jsem si v duchu říkal, jak těžké bude další (třetí) pokračování novodobého Tomb Raidera, když nám vývojáři po třech letech naservírovali to samé, trochu hezčí. Nyní po dohrání si to nemyslím a mé obavy jsou více zaměřeny na další vývoj série. Bude to příště ještě více o návratu ke kořenům, bude to více drsná jízda nebo se nám to již ukotvilo a zůstane to ve stejném duchu. To je ale hudba budoucnosti, nicméně nebudu příliš velkým fantasmagorem, když Tomb Raiderovi předpovídám další pokračování.
Krátce bych se zastavil u grafické stránky věci. Není to o míře detailů, efektech, rozlišení, je to přeci o hratelnosti, zábavě atd. Nikdy jsem nebyl zastánce toho názoru. Vždy jsem inklinoval k lehké míře povrchnosti a pokud mi grafický kabátek nepadl do oka, velmi mě to rušilo při hraní. Okolo Rise of the Tomb Raider se vytvořila aura informací, které na mne působily spíše neutrálně s lehkým sklonem k negativitě. A tady bych si s dovolením rýpnul. XONE verze mě z gameplay nijak nenadchla. Vyvolala onen dojem šedivého prostředí Sibiře a něčeho působícího až nepříjemně podobně svému předchůdci. Tím nechci vyvolávat dojem, že byl díl z roku 2013 graficky špatný, naopak, ale o tři roky později, tak nějak podvědomě vyžadujete určitý vizuální upgrade. Na konzoli se tedy nekonal, ale o to více mě potěšil vyšperkovaný PC port. Hra je opravdu krásná, plná koncentrovaných textur, detailně zpracovaného prostředí, velmi přirozené mimiky obličejů a působí jako vizuální PC prezentace dneška. Moc krásně se na to kouká. Vaše stroje se ovšem o poznání zapotí a už nelze s přehledem nastavovat nejvyšší hodnoty a všechny efekty bez nutnosti vlastnit novější verze grafických karet. Hra obsahuje lokace s bezproblémovými vysokými hodnotami frame rate, ale i takové, vzhledem k open word koncepci, které Vám a Vašim PC proženou pérka. Na grafice se opravdu nešetřilo.
Ve srovnání s předchozím dílem z roku 2013 je vizuální posun znatelný. Rýpalové, kteří hrají pro radost, nikoliv pro grafiku, budou právoplatně v uzavřených lokacích poukazovat na téměř stejnou podobu obou her a budou mít vlastně pravdu, ti kteří mají hráčskou deformaci a sledují různé stupně kvality a efektů spatří zejména rozdíly u mimiky obličejů, výhledu okolí a jeho míry detailů, efekty vody, sněhu, mlhy, deště a fyziky animací a budou rovněž právoplatně argumentovat, že nový díl je hezčí a graficky propracovanější.
Kdybych se měl rozhodnout, jakou číslicí ohodnotím Rice of the Tomb Raider, tak bych nevěděl. Nechtěl bych být herním recenzentem, který musí vynést ortel a nebýt za neutrálního alibistu. Nechci hře křivdit a už vůbec ne ji přechválit. Názor na ní se měnil s přibývajícími hodinami hraní a ještě více se vyvinul při mém restartu dílu z roku 2013. Závěrem mohu říci, že Vám oba tituly vřele doporučuji a pojďme doufat, že Lara Croft už nebude jen silikonová hopsačka (byť výborná a kultovní), ale i dospělá tříáčková hra, která zdobí síň slávy herního průmyslu dneška.