DOOM

Chcete-li najít v naučném slovníku hráče synonymum pro pojem „kult“ bude označeno slovem DOOM. Každý, kdo se byť jen otřel o herní průmysl ví, že na počátku všeho byl DŮM. Znají ho i ti, kteří hrám neholdují. Je to pojem, legenda a kult v jedné osobě. Čas ukázal, že je ho stále třeba. Prohlášení Johna Carmacka (duchovního otce DOOMa), že „příběh ve videohrách je jako příběh v pornu“, by mohlo v dnešní době mnohé pobavit, což je vzhledem k rostoucímu kolosu herního průmyslu, který na dějovou linku často velmi intenzivně míří, logické. Když si zahrajete nového DOOMa, vykouzlí úsměv na Vaší tváři něco úplně jiného. Pochopíte totiž, že je tato památná věta stále aktuální a dokazuje, že DOOM je ryzí herní potěšení, které příběh nepotřebuje. Pojďme se tedy podívat na tento klenot zblízka.

Jestliže Vám vývojáři prezentují frenetickou, rychlou a divokou herní jízdu, určitě jí chcete prožít v maximálním tempu. Základem všeho je tedy bezchybná optimalizace. Titul šlape jako namazaný stroj a vy doslova plujete chodbami vesmírné základny na Marsu v nekonečném marastu krve a vnitřností nádherně odporných démonů. Je třeba pochválit, že hladina frame ratu Vás rozhodně z brutální řežby nijak nevytrhne. Od prvních chvil Vás DOOM svede na cestu mrzké brutality a vzrušivého nutkání sejmout vše, co se jen lehounce hýbne. Ryzí potěšení je tedy prosté – střílet, střílet a znovu střílet. Skok, výstřel, otočka, dorážka, kombinujte a přemýšlejte. Nezastavujeme! Jinak zemřeme! Hlavním hnacím motorem celé akce je taktizovat a přemýšlet během zběsile rychlého pohybu, jak horizontálním, tak vertikálním směrem. Vzniká zajímavá kombinace hráčského přístupu, která je možná tím správným „kořením“, které odlišuje DOOMa od ostatních titulů.

Pokud máte choutky sebevražedného atentátníka, stačí zůstat stát na místě a pálit v místnosti na hordy nepřátel. Dávám Vám minutu, maximálně dvě, než ulehnete v krvavé animaci na zem. Slovy všech milovníků zdravého životního stylu, nejdůležitější je pohyb. Akce ve hře bych rozdělil do tří hlavních situací. První je pohodové procházení zkrvavělou chodbou, v níž se laxním tempem šourá zmutovaný podivín, kterému dáte okusit sílu Vaší dvouhlavňové brokovnice. Když se nepodaří na první pokus odšťavit jeho hlavu, dorážka aktivním tlačítkem smrt jistí. Takovéto situace slouží jako trenažér schopností Vás jako hráče a zároveň účinnosti zbraní. V případě druhého pilíře se za Vámi zavřou dveře a v omezeném prostoru bojujete s monstry všech kategorií, nabíhajících odevšud. Zde je pohyb jediný způsob přežití. Musíte takticky volit zbraně, hlídat si zdraví (které se samo nedoplňuje), hledat brnění, pulzující ikony zvýšení schopností (odolnost, rychlost apod.), skákat, šplhat a hlavně nezastavovat. Podstatné je, že se nejedná o chaoticky nepřehledný masakr, ale o elegantní akrobatické vystoupení.

Akce je přehledná, zábavná a vyrovnaná. Třetí situací je momet, kdy vstoupíte do poměrně malé místnosti, která se uzavře a Vy se ocitnete v soukolí opravdu silných nepřátel. V takový moment už nehledíte na známky za umělecké provedení skoku, ale jen zdrháte a střílíte. Podobně funguje i boss fight.

Pokud budeme obecně hovořit o žánru first person akce, tak DOOM se vrací, tentokrát opravdu, ke svým kořenům. Snad nikdy předtím jsem neměl ten pocit, že hraji více než dvacet let starou hru v novém kabátě. Např. novodobý Wolfenstein daleko více nacucal své torzo současnými herními mechanismy, než DOOM. Je to přímočará akce, jejíž hlavním cílem je jít a kosit. Zároveň se pohybujete v rozlehlých lokacích, které je nutné prozkoumávat, aktivovat různé ovládací prvky, objevovat tajné skrýše. Když na začátku mise najdete zavřené dveře, jdete směle v taktu střílející zbraně vpřed, aktivujete mechanismus, který Vám bránu otevře a Vy se v kruhu vrátíte zpět, je to moment, kdy srdce každého pamětníka zaplesá. Nejedná se tedy o klasický koridor ala Call of Duty, ale o obří arény, které nabízí do jistě míry volnost. Dát se můžete po přikázaném směru jízdy nebo objevovat volně okolní svět. Sběratelské předměty, tajné místnosti, vylepšení či odkaz na původního DOOMa jsou v hojném počtu rozesety po mapě. Co je podstatné, že vše čím hra nasákla z hlediska současnosti vlastně nemusíte vůbec použít.

Titul nabízí vylepšení zbraní, postavy, vedlejší mise v podobě plnění úkolu ve stylu „za omezený časový limit střílej s omezeným množstvím zdraví jistou zbraní nepřátele, přežij a dostaneš bonusové vylepšení“, což je příjemná nikoliv nutná odbočka v příběhové linii. Stejně tak lze nalézt místnosti, které jedna ku jedné odpovídají graficky původnímu DOOMovi a trochu si v nich zablbnout. To je příjemná nostalgická vlna ala nový Wolfenstein. Mezi tyto prvky lze zahrnout i již zmíněný systém „doražení“ nepřítele. Na PC aktivujete klávesou „F“, když je Vámi démon omráčen např. prvním výstřelem a roztomile bliká, krutou animaci urvání kusu těla za křupavého zvuku kloubů a kostí (mimochodem mrtvý nepřítel přináší body zdraví). Vše výše uvedené lze aktivně využívat nebo hrát ve stylu syrové klasiky a hnát se kupředu silou lokomotivy vstříc krvavým zítřkům.

Vaším očím bude lahodit povedená grafika, která v návaznosti na zmiňovanou optimalizaci, nenechá ani na chvilku pomyslet, že se jedná o odbyté dílo. Zvláště pasáže v peklíčku na mě působily skvěle a nejednou mi vytanulo na mysli, že takové střílečky už se prostě nedělají. Obecně vzato je velmi osvěžující pohled na precizní level desing. Lokace jsou navržené tak, že je příjemné jimi procházet, jsou členité, rozmanité a připomínají to, to jsme měli u her podobného typu rádi. Je to hra, u které nepřemýšlíte, že by mohlo být graficky či designově něco jinak.

Vezmeme-li v potaz jaké first person hry produkuje současný trh, je DOOM v podstatě úplně jiná kategorie. Vývojáři se zcela zaměřili na kampaň, což je v dnešním světě podobných titulů vzácnost. Existuje sice multiplayer, ten Vás ovšem ke koupi motivovat nebude. Příběh je přímočarý, nicméně trend prošpikovanosti klišovitými tématy byl vynechán. Dějová linka si na nic nehraje a věřím, že většina hráčů se spokojí s faktem, že uvízli na Marsu, kde se vlivem lidského faktoru stalo něco nepěkného a otevřely se brány pekelné. Abych jen nechválil, tak jsou momenty, kdy Vám titul připomene záležitosti typu Crysis a to v podobě pronikavého modulovaného hlasu, provázejícího Vás chodbami vesmírné základny či cestičkami pekelnými. Stejně tak přítomnost futuristické výpočetní techniky na každém rohu ve spojitosti s modifikacemi Vaší tělesné schránky a zbraní, může rovněž evokovat podobnost. Zde mají zarytí fanoušci právoplatný argument, že podobné mechanismy do DOOMa prostě nepatří.

Titul vydrží na dlouhé hodiny hraní. Nečekejte tedy stopáž jednohubek ve stylu Call of Duty. Čas je závislý na Vašem umu. Smrt bude poměrně častým společníkem Vašeho hraní, pokud nebudete obezřetní. Odhadem počítejte 13 – 15 hodin v závislosti na zmíněných aspektech. Doporučuji koupit digitální verzi, protože ta krabicová je takový vtípek prodejců, kdy na jednom disku dostanete cca 7 GB dat, abyste si mohli zbylých více než 40 GB stáhnout ze steamu. V takovém případě očekávám do budoucna prodej krabicových verzí, které budou obsahovat pouze vytištěný kód pro stažení z internetu.

DOOM zůstal klasikou, která poukazuje, že hraní je o hraní samotném, nostalgickou vlnou houpe pamětníky žánru v oceánu rozkoše kultovního titulu a nováčkům ukazuje řemeslně precizní práci, která byla v dobách minulých, běžným standardem.

Článek vznikl pro internetový časopis Prasklá moucha.

Diskusní téma: DOOM

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek