Kingdom Come: Deliverance 2. část
Je velmi zajímavé číst svoje dojmy po mikroskopických 36 hodinách hraní a navazovat po úspěšném shlédnutí závěrečných titulků KCD, kdy tachometr Steamu ukazuje krásnou 120cítku. Je zřejmé, že první obavy z délky tohoto titulu můžeme hodit za hlavu. Výše uvedená číslovka je pro akční RPG dobrou vizitkou a odpovídá své konkurenci viz Zaklínač a jiní. Délka mé herní seance mě mile překvapila, protože jsem opravdu nečekal konec únorové hry v letních měsících. Ano, měl jsem pauzy a dalo by se říci, že jsem se místy flákal, nicméně vždy se rád vrátil do českého středověku, který mě nepřestával bavit. Z mého pohledu je 120 hodin uměle nenatahovaných, přirozeně prožitých a využitých v rámci světa, který hra nabízí.
KCD není o rychlém přeletu nad příběhovým hnízdem, ale o poznání celého open worldu. Není malých rolí ani příběhů a pokud byl svého času glorifikován Zaklínač 3 za své skvělé vedlejší mise, které mnohdy předčili ty hlavní, tak se nová hra Dana Vávry může vesele posadit do první řady vedle Geralta z Rivie. Žádné stereotypní aktivity, ale malé velké příběhy obyčejných lidí, kteří potřebují pomoc, věří na duchy nebo někoho hledají a vy máte pocit, že to tak tenkrát mohlo být. To bohatě stačí k tomu, abyste rádi od hlavní příběhové linky odskakovali mimo. Navíc pokud se nejedná o opravdu okrajové záležitosti, mají tyto části své animace a filmečky, které dokreslují atmosféru a nesou punc stejné péče, jako hlavní linka.
Několikrát jsem se dočetl na internetu o krátkém příběhu, o rychlém prokousání skrze hru a podobné informace/dezinformace, kterým nerozumím. Ano je možné přeskakovat animace, nečist titulky, přetáčet čas, když vám řeknou, ať dva herní dny počkáte, než něco bude, ale proboha proč? Hra přímo vybízí k dennímu cyklu, jak uvádím v první části a nejlepším způsobem je nechat události plynout, i když se nedaří dle vašeho gusta.
Něco se pokazilo, nestihli jste to, nesehnali, co bylo potřeba? Nevěste hlavu a hrajte dál. Onen load a jiné řešení vás možná utvrdí, že to první „zkažené“ bylo vlastně lepší. A to KCD umí dobře. V první části recenze jsem si položil několik otázek, jejichž odpovědi jsou přinejmenším zajímavé. Boj, ach ten boj. Nezměnilo se opravdu nic. Je to část hry, které se opravdu můžete vyhnout obloukem. Je libo se ze všeho vykecat. Není problém. Investujte body dovednosti do své postavy a ukecánek Jindra lišácky přesvědčí každého lapku, že by byl sám proti sobě, kdyby na vás zaútočil. Já si tuto cestu vybral a ze hry si udělal tak trochu středověký simulátor beze zbraně.
Alchymii jsem považoval za aktivitu, které se obloukem vyhnu. Světe div se, začala mě bavit a já si rád čas od času rozdmýchal oheň, podrtil bylinky a pohlídal jejich správné dávkování. Náhle se mi otevřela další část hry, která je originální, zábavná a vnese do soukolí simulátoru nové kolečko. Není to činnost povinná, ale najdou se momenty, kdy budete muset nějaký lektvar namíchat (i když „muset“ v KCD je trochu protimluv, protože nemusíte vlastně nic). Věřím, že obdobným způsobem fungují i jiné aktivity. Např. lov, který jsem až na prvotní zaškolení téměř nevyužil, může být zábavným, zvlášť když do něj investujete body dovedností.
To jaké perky využijete, se přímo váže na styl vaší hry. Pokud jako já zvolíte Jindru coby přesvědčovacího guru, tak je logické, že budete směřovat dovednosti cestou nejrůznějších rozhovorových výhod a nebudete plýtvat body na rozmanité druhy útoků a krytů v boji. Je to klasický princip, kdy si uzavřete jeden způsob hraní tím druhým a nemůžete být bijec a „stand-up komik“ v jednom. Známe to i z jiných her, ale přišlo mi, že u KCD je tento pocit daleko silnější. Koresponduje to s faktem, že i některé dovednostní body ubírají účinnost jiným. Jsem pohodlný hráč dneška, který si rád užívá plynulou hru po práci, takže jsem se hodně rychle svezl na vlně rozhovorů a plnění aktivit bez agrese s občasným píchnutím mého meče do nepřítele. Výsledkem je trochu křečovitý pocit, že je boj vlastně směšné pobíhání v davu bitevní vřavy, které doplňuje „pích, pích“, „sek, sek“ a „kryt“. Pokud se vydáte stejnou cestou jako já, rozhodně neprezentujte kamarádovi, který vám kouká přes rameno, kvality hry ukázkou boje. Nevím, zda je to záměr autorů, ale pokud se boji nevěnujete, působí spíše směšně, když dojde na střet nabroušených ostří. Tento fakt mě zklamal, protože titul zakládající si na zážitku z reálného boje, dohrajete i bez něj s pocitem, že jste si nepochutnali na všem, co hostina nabízela.
KCD je chytrá hra. O to více vám utkví v paměti a bodne do oka každá chyba jdoucí proti proudu umělé inteligence. Příkladem za všechno jsou momenty, kdy např. mniši v Sázavském klášteře, jedí svou oblíbenou kaši o půlnoci, ve tři ráno, v deset dopoledne, přičemž znáte jejich denní rozvrh, který se vám po misi v klášteře hluboce uložil v Hipokampu (Hipokampus zpracovává informace z mozkové kůry a z limbického systému a dále je směruje do předního talamu, hypotalamu a dalších částí mozku. Velká část se jich vrací zpět do mozkové kůry. Tato rytmicky opakovaná vzruchová aktivita hipokampu je základem složitých integračních dějů, jako třeba ukládání informací do dlouhodobé paměti;-). Když se tajně vloupáte po misi do kláštera, zjistíte, že jste v jídelní časové smyčce. Jiným příkladem je to, že vaše postava ve hře nereflektuje, co máte nebo nemáte u sebe a odpovídá dle předepsaného textu viz „Nemám žádné peníze“ a přitom je máte. Do třetice jsem vybral momenty, kdy utečete dosti neobratným způsobem v rámci questu z tábora, i když vás honí stráž, abyste nemuseli bojovat, hra udělá střih, příběhový filmeček je na světě a mise vesele končí. To je typický moment jak obcházet herní mechanismus, který bych v KCD nečekal. Faktem je, že to mohly být mé osobní chyby, které jsou ve hře již vyřešeny, ale hrál jsem s poslední aktualizací, takže bych čekal, že budou i v paměti jiných hráčů.
Příběh je stavebním kamenem každého RPG, což umocňuje fakt, že KCD pochází z pera autorů, kteří mají na svém kontě skvosty jako Mafia. Pryč jsou ale časy, kdy nám učitelky ve školách nastavovaly slohové útvary třemi základními pilíři „Úvod“, „Stať“ a „Závěr. Novodobý nešvar v podobě neukončených příběhů je rozšířen na poli filmů, seriálů a v neposlední řadě i herních titulů. Kingdom Come: Deliverance bohužel není výjimkou. Pokud bych se měl držet výše uvedených slohových podpěr, tak hodnotím úvod hry, jako jeden z nejpovedenějších za poslední roky hraní. Je srovnatelný s úvodem Mafia III, což byla první a zároveň poslední zajímavá věc na celém titulu. Je tak vysoko, že už ho bohužel nic dalšího nedohoní. Samotná „Stať“ má tendenci pomalu doznívajícího úvodu, který se místy zajímavým drápkem vyškrábe výše, nicméně i překvapení, která nabízí, vás neohromí.
Je samozřejmě těžké nespadnout v příběhu do rozplizlosti, když ho obaluje obří open world, ale čekal bych od epického úvodu stejný nádech ve vývoji příběhu. Z druhého pohledu lze ovšem pochválit pocit z dobové autentičnosti, protože se z hlavního hrdiny nestane nepřirozeně král všech králů sedící na hromadě zmasakrovaných nepřátel, jak by jistě nabídl Hollywood. Čekejte tedy střídmý příběh ze života obyčejného chlapce, který se otírá o historické události, spíše menších rozměrů.
V porovnání se „Statí“ mě „Závěr“ vysloveně zklamal. Funguje přesně stylem „Tak to tady usekneme“. Nechci autorům brát jejich tvorbu a rýpat do promyšlenosti celé hlavní dějové linky, ale pokud padl někde dotaz „Má hra opravdový konec?“ a bylo odpovězeno „Ano“, není tomu tak. Vyvrcholení příběhu se nekoná, konec podobného ražení lze naroubovat o 10 hodin vzad i vpřed (samozřejmě za předpokladu menších úprav v ději a misích) a nakousnuté otazníky v úvodu nelze považovat v závěru za dojedené. Mrzí mě to o to více, že považuji tuto hru za zlatý fond, na který se doufám bude vzpomínat v dobrém. Navíc lze v příběhu občas narazit na zajímavé momenty v rámci interakce s osobami opačného pohlaví, které nemají rovněž žádnou pozdější dohru.
Kingdom Come: Deliverance je bezpochyby největší a možná nejlepší česká hra. Je to titul, který vřele a rád doporučím a mohu o něm mluvit, jako o důvodu mého koníčku. Hezky se na něj dívá, protože věrně a vkusně vykresluje český středověk a krásy naší přírody. Je to dospělá, chytrá hra, která nabízí výzvu a nutnost přemýšlet, ale zároveň vás tím neobtěžuje. Umí navnadit a nebudete mít odpor si pořídit budoucí DLC. KCD obsahuje chyby, ale měřítko únosnosti splňuje. Příběh vyšumí, ale pocit autentického života v roce 1403 zůstává.
Kingdom Come: Deliverance bude mým největším herním zážitkem v roce 2018, o tom jsem přesvědčen!
PS. Páčení zámků je aktvita, kterou s gamepadem nezkoušejte i po updatech, ostatně se jí můžete vyhnout obloukem.