Průřezem mého herního života

Rád bych tímto článkem zavzpomínal na důležité momenty v mém herním životě…

Má úplně první vzpomínka na herní zážitek se váže k výletu se základní školou, už ani nevím kam. Jeden můj spolužák tehdy v autobuse vytáhl digitální hru. S úžasem jsem sledoval raketku na měkkém černobílém displeji a tehdy poprvé začal v souvislosti s hrami standardní  parchatózní maraton „Já to chci taky“. Doma jsem samozřejmě tak dlouze naléhal, až mě zcela nevýchovně pořídili tento výdobytek moderní doby také. Moc dobře si pamatuji, jaký to byl zmetek. Raketkou šlo totiž pohybovat pouze dopředu, jelikož tlačítko zpět bylo rozbité a hru vždy za doprovodu pronikavé melodie (myslím, že to byla nějaká digi verze country písničky – divoké to období) resetovalo. I tak jsem tu záležitost miloval a propařil s ní hodiny a hodiny.

Přesuneme se ale v čase dále a ocitáme se na kurzu PC. Jsem zhruba ve čtvrté třídě základní školy a chodím na tento kurz jen proto, že si chci na konci každé hodiny zahrát Wolfensteina 3D. Tenkrát byl nedostatek PC na osobu, takže jeden hrál pohyb na klávesnici a druhý střílel. Opět mě to šíleně bralo, nehledě na podmínky hraní. Zhruba ve stejném období jsme si konečně pořídili první rodinný personální computer. Byla to nádhera, když se poprvé o Vánocích vybalil z krabice a s téměř rituálním napětím ve vzduchu, poprvé zapnul. Žije, on žije! To bylo to první a zároveň poslední, co nám na dlouhou dobu předvedl. Následoval totiž maraton instalací, domněnek a spekulací, končící zavoláním odborníka, aby nám ho raději zprovoznil. Jak já toho chlapa nesnášel a ostatní rodinné počítačové experty rovněž (s příchodem nových PC se množili). Stroj byl tedy funkční a já začal. Dungeon Master II, Dark Forces, Wolfenstein 3D demo, to vše mi prošlo rukou. Důležité je zmínit, že náš PC byl Macintosh Platforma 630 Apple. Dost výjimečná záležitost na tehdejší dobu a hry šli shánět velmi těžko, natož si je půjčovat u kamarádů. Vzhledem k tomu, že jsem jich na základní škole moc neměl, rovnali se číslici mého blogu, byl jsem rád, že mohu využít věty „Hele já mám Apple computer, takže Ti to tam nepůjde“. Pamatuji si, že mě výše zmiňované hry ze začátku vůbec nešly. Předně jsem se bál u Dungeon Masteru, měl děsivě skvělou atmosféru doplněnou brilantní hudbou a zvukovými efekty a Dark Forces nijak vesele nepůsobilo také. V podstatě se dá říci, že hraní pro mne bylo ponoření se do temného děsivého virtuálního světa, kdy šimrající břicho ze strachu a nejistoty doprovázelo každý můj krok hrou. Podle toho také vypadalo moje scóre. Hry byly nedohrané, často jsem uvázl někde na začátku a nakonec s odstupem času musím přiznat, že jsem je i na čas odložil. Pak ovšem po nějaké době, v rodinně počítačovém mezidobí, proběhla herní renesance a já si užíval jak Dungeon, tak Dark Forces a i když to vlastně nikdy nedohrál, vzpomínám na ty chvíle dodnes.

Je tedy načase přejít do dob, kdy byl nahrazen náš Macintosh opravdovým, klasickým PC. Stalo se to, když jsem byl na střední škole. Tehdy jsem si s bedlivým nadšením vybíral všechny důležité atributy pro počítač, aby má konečná sestava splňovala předpoklady pro plynulost hraní (tehdy jsem nevěděl o FPS, stačilo, že se to neseká). S příchodem nové mašiny se hned objevilo Need for Speed: High Stakes, Soldier of fortune, Return to castle wolfenstein, NHL 98 – 2003, Jedi Knight, Mafia. Bylo to období, když jsem si kamarádem na střední půjčoval hry, pálil je a konečně pronikl do herního světa (samozřejmě ne tím, že jsem pálil). Zkrátka tehdy se začalo pařit se vším všudy. Přišel internet, přišlo porno, příšly hry a počítač byl stanicí dokonalé zábavy. Poprvé člověk ustřelil ruku vojákovi v metru, poprvé pochopil, že si auto po závodu musí opravit a je to drahý, poprvé začal sledovat hokej i v televizi, když už ho hraje a má tak nadupaný tým a poprvé zjistil, že pokračování her vypadá vizuálně úplně jinak. Stojan na CD byl hned plný a kupoval se další, řešili se repráky, subwoofery a porno, které jsem stahoval 45 minut mělo 8 vteřin. Byly to doby začátků chatů, webů a internetové komunikace. Pamatuji si jako dnes, když jsem nainstaloval Alien vs Predator II a pochopil, že můj rodinný PC je slabý a starý. Tehdy skočila éra perosnal computer jako jediného domácího stroje.

Nastal čas pořídit něco nového. Na náš trh začaly neúprosně pronikat notebooky. Byly drahé, těžké a vlastně nijak výkonné. Tak jsem si tedy jeden koupil. Přiznám se bez mučení, že tehdy nebyla prioritou výběru sestava herního charakteru. Ostatně to bych se nedoplatil. A tak zvítězil tradiční poměr cena – výkon. Zakoupený stroj byl okamžitě otestován na již zmíněném  Alien vs Predator II, kde titul běžel výtečně. Kritický moment nastal s příchodem NFS Underground. Tehdy jsem pochopil, že notebook není na hraní, i když se přiznám, že jsem si hru náležitě užil a rád na ni vzpomínám, byla to prostě sekaná. Ve stejné době se poprvé a naposled mého herního ducha dotkla konzole. Na Vánoce a to považte bez mého přičinění, byla pod stromečkem  krabice s nápisem Playstation 2. Mé pocity byly rozporuplné. Snaží se mi někdo naznačit, že notebook je k ničemu, hraj pořádně na konzoli? Ovšem, že ne. Rodinní příslušníci o hraní věděli, jako já o sázení ovocných stromů (pozn. nesázím ovocné stromy), takže šlo opět o tradiční nátlak rodinného prodejce elektroniky, který tuto hypernovinku vehementně vnutil nic netušícímu zákazníkovi (mé babičce) a ta chtěla udělat vnukovi radost. A udělala. Opět se otevřela nová kapitola mého herního světa. Tehdy přesedlat z monitoru notebooku k TV, klasické velké zářící TV, u které si netroufám odhadovat něco jako rozlišení, jelikož to byla veliká těžká bedna se skleněným vypouklým monitorem, prostě proboha „Televize“ a né jako dnes v podstatě větší monitor, bylo znát. Najednou člověk neseděl jen kousek od zdroje a hlavně ten gamepad. Dopředu se přiznávám, že to je hlavní důvod proč neholduji konzolím. PS2 mi nechala zavzpomínat na pecky jako NFS Most Wanted, GTA San Andreas, Resident Evil Code Veronica a spousty zajímavých demoverzí (např. James Bond). Ty hry byly prostě jiné, najedou jsem se vrátil do éry automatů a heren. Pamatuji si dobře, že mým posledním titulem na PS2 byla Epizoda III: Pomsta Sithů – Star Wars. Nebyla hra, u které bych se nenavztekal s gamepadem a moje osobní zkušenost s konzolí uhasínala stejně jako můj žár po hrách.

Pravou Vášeň ale uhasit nelze. Netrvalo dlouho a já začal uvažovat o koupi nového notebooku, tentokrát s jasným atributem pro hraní her. A tak se i stalo. Tehdy jsem chodil s mou současnou ženou a potřeboval stroj, který mě bude dělat společnost až ona po vyčerpávajícím několikahodinovém sexu usne (samozřejmě je to nadsázka, já usnul také…). Ve vozovém parku se objevil nový stroj, výkonný tak, že po dlouhá léta neměl problém s nejmodernějšími hrami trhu. Jsou to tituly, které nelze svou jedinečností vymazat z paměti. Fallout 3, Doom 3, Far Cry 2, NFS Shift (2), Zaklínač (2), COD Modern Warfare. Bylo to možná to nejintenzivnější období hraní. Vycházely hry, které byly více a více filmové, příběhové a daly základ dnešní podobě. Graficky šli neuvěřitelně nahoru, ukotvily se nové herní mechanismy a pro mě to znamenalo jasnou volbu. Hrát mě nepřestane bavit. Nesmím zapomenout na perly typu Crysis (2), které svého času diktovaly takt grafických karet. Notebook uměl a držel. Pořídil jsem mu externí větrák a nakonec s příchodem LCD TV byl připojen HDMI kabelem. Tehdy se začala rýsovat myšlenka nových herních zítřků.

Souhra okolností vedla k vnuknutí nové myšlenky do herního mozku. Žena potřebovala notebook a já věděl, že můj stroj externí větrák neuchladí věčně. Předal jsem tedy zaslouženého veterána své drahé polovičce, ona ho používá hrdě dodnes, i když funí se zapnutým větrákem o sto šest a to byť při sledování porna.  Já si opět vybíral nového herního parťáka. Mé nové vstupní informace byly jasné. Přenášet ho nebudu, chci perfektní výkon, nechci aby se přehříval a konečně, chci stolní počítač. A tak se i stalo. Koupil jsem si klasiku, na kterou nedám dopustit. Pevně doufám, že ve svět PC hraní, vždy zvítězí stolní počítače. Okamžitě, po Vánocích (po slevě) jsem si domů přinesl nového miláčka. Začal nový maraton hraní, plný HD rozlišení a maximálních detailů. Byla to nádhera. Tehdy již byla ukotvena myšlenka herního koutku v podobě připojeného PC k TV a hraní z gauče (později se tomuto tématu budu věnovat v jiném článku). Přišly úžasné tituly. Nejprve znovuhraní Zaklínače 2 v plné palbě (nádherné a nadčasové) a dále Far Cry 3, 4, Crysis 3, Assasins Creed III, IV, Unity, NFS Rivals, Zaklínač 3, GTA V. Tento stroj mám již 3 roky. Je to pro mne mašinka na hraní. Zatím musím zaklepat na dřevo mého pracovního stolu, že jsem s výkonem spokojen a nové hry hraji bez větších kompromisů. Sleduji herní průmysl, přemýšlím o něm a snažím se být v obraze.

Sám jsem zvědav, kam mě můj koníček za čas posune dál. Nebráním se změnám a i když jsou mračna negativních zplodin z her všude kolem nás, věřím, že to pozitivní vždy převládne. Jinak bychom přestali hrát a to by byla škoda.