Firewatch
Je třeba začít zeširoka. Pocit nebohé hráčské duše ocitnuvší se ve virtuálním světě mě doprovází od počátků věků mého herního života. Vzpomínám na tituly jako Dungeon Master či Dark Forces, které se mi hluboko zaryly do mého nitra a vyvolávaly pocity úzkosti, staženého žaludku a nejistoty. Dětská duše dokáže absorbovat jako houba při dešti velmi intenzivně vše, co liják nabízí a stejně tak i malý hráč nasával ten neblahý pocit, který balancuje na hraně zábavy a úzkosti. Výsledkem je fakt, že svého času výše uvedené tituly dokázaly vyvolat silný zážitek převtělení. Nutno poznamenat, že ony historické pocity byly produktem rozvíjejícího se herního média a nevinné dětské duše. Nerad bych čtenáře zmatečně dovedl k názoru, že Dungeon Master má společné prvky s Firewatch, jde pouze o ten zajímavý pocit, který zmizel v minulosti a dnes příjemně vyplul na povrch, aby pošimral můj organismus.
Dehonestující označení „walking simulátor“ může potencionálnímu spotřebiteli vnucovat neblahé mínění, že hry jako Firewatch nemají co nabídnout. Opak je pravdou. Tento adventurní subžánr jsem si velice oblíbil a požární hlídka mu dělá velkou čest. Klidné, melancholické tempo Vás od prvních momentů provází příběhem, abyste pronikli hlouběji a hlouběji do nitra Henryho života. Velmi jednoduchým způsobem vyprávění pochopíte motivaci hlavního protagonisty k volbě jeho nového povolání a prvními krůčky objevujete nádheru místní flory.
Těžko v textu pokračovat dál a nepopsat vizuální orgie. Je to nádherný animovaný film? Originální komiksově laděná podívaná? Umělecké dílo? Teplobarevná show s hrou světel a stínů? Těžko říct, ale je to krása. Možná to pro mne není top umělecké dílo na poli herního průmyslu, ale své „klobouk domů“ si zaslouží. Rozhodně máte chuť se procházet, koukat, objevovat, kochat se, chvíli se zastavit a rozhlížet, což nebývá nabízeno hrami tak často. Střídá se denní doba, počasí a celkový pocit nálady, kterou okolní příroda nabízí, což působí opravdově a přirozeně. Práce, se kterou byl vizuální kabátek stvořen, je pečlivá a těžko ji něco vytýkat.
Když se nabažíte všemi těmi dobře ladícími pastelovými barvami, začnete nasávat Váš dospělý příběh. Firewatch je dokladem toho, že dnešní hry opravdu nejsou pro děti a dokáží se svými scénáři vyrovnat filmové tvorbě. Jestli existuje hlavní pilíř, který drží tuto hru bez zaváhání pohromadě, je to právě dějová linka. Vývojáře chválím za to, že umí vyprávět, rozvíjet a nabalovat příběh tak, abyste chtěli vědět „co se to tam sakra děje“. Připomínalo mi to filmy, které pracují s nízkým rozpočtem, ale o to více umí vykouzlit dech beroucí thriller, díky filmařskému umění. K takovému dílku si vytvoříte daleko větší vazbu, než k prázdnému vysoko-rozpočtovému tříáčkovému titulu. Zpočátku se dny vlečnou a Vy se sbližujete s jedinou živoucí komunikující osobou jménem Delilah, kolegyní a později kamarádkou a spojenkyní ve věcech záhadně tajemných.
Velmi nápaditě je zpracována forma komunikace, která probíhá prostřednictvím vysílačky a dodává dobře vyprávěnému ději, ten správný šmrnc. Díky tomuto komunikačnímu zařízení, máte možnost vybírat z různých druhů odpovědí, tak jak to znáte u jiných adventur. Oba protagonisté mluví lidsky, nestrojeně, přirozeně a vlastně jim věříte, co říkají. Charaktery postav jsou zvládnuty na jedničku a jiné hry by se mohly jen učit.
Možná nejpodstatnějším rysem Firewatch je ten šimravý pocit, který popisuji na začátku textu. Je to kombinace intenzivní atmosféry pohlcujícího světa, podivností dějícími se všude kolem, strachem z pocitu osamělého jedince a věčnými myšlenkami a dedukcemi v hráčské hlavě. Snad nikdy před tím jsem u žádné hry nevytvářel nové a nové scénáře a závěry toho, co se kolem mě děje. Řekl bych, že lidská fantazie dokáže taková kouzla a kombinace až je neuvěřitelné, jak si se mnou vývojáři pohráli. Pokud to byl účel, tak smekám další pohlavní pokrývku.
Činnost ve hře spočívá z velké části v chození z bodu A do bodu B a plnění nějakého úkolu. Zde malinko padá kosa na kámen, protože často je zdlouhavé překonávat opakovaně poměrně velké vzdálenosti pěšky, či v mírném poklusu. Jiné možnosti nejsou. Přidává to na opravdovosti, často je to spojené s objevováním nové lokace a změny počasí či denní doby tomu vylepšují reputaci, nicméně najde se nejeden moment, kdy Vás opětovné chození za určitým cílem spíše otravuje. Naštěstí se vývojáři nebáli kopnout Vám čas od času do hraček a objeví se monety, kdy nečekaně skončí den a nastane záhy další. Obecně vzato jsou dny využity jako kapitoly, které posouvají příběh dále a nebojí se skočit o týden či měsíc kupředu. Dějová linka je tedy v plné režii vývojářů a jen Vaše občasné průzkumné choutky mohou tento vláček mírně vykolejit z jeho pěvně stanovených kolejí. Komunikujete, sbíráte předměty, čtete, vyšetřujete, objevujete, fotíte (což je docela zajímavý moment ve hře, jehož dopad a výsledek samozřejmě neprozradím).
Atmosféra houstne a houstne a houstne, jste nervózní, nevíte, co nebo kdo Vás čeká za rohem a když nic není, tak co to změní, já se obávám, že nic, všechno má svůj rub i líc *. Hra je více o tom, co si dokážete vytvořit v hlavě, než o skutečnostech, které Vás obklopují. Za to si zaslouží největší pochvalu. Závěr rozděluje hráče do dvou táborů. Jedny zklamal, druhým sedl. Já s odstupem času musím podotknout, že pokud byl posledním dílkem skládačky, která mě uměla vodit mistrně za nos, tak zapadl do pomyslného konečného otvoru na milimetr přesně.
Všem tedy doporučuji se do pastelově melancholických koutů vydat a okusit si ten nezapomenutelný pocit samoty uprostřed přírody. Pokud nejste kováni v jazyce anglickém, využijte českého překladu na stránkách https://firewatch.lokalizace.net/ . Neváhal jsem a poslal i příspěvek, jelikož bez textu je Firewatch zbytečné hrát. Osobně doufám, že podobně laděné „walking simulátory“ budou naše hráčské duše obohacovat i nadále, ať můžeme herní průmysl konečně prezentovat jako dospělou zábavu!
* Daniel Landa část textu písně Šance;-)
Článek vznikl pro internetový časopis Prasklá moucha.