Kingdom Come: Deliverance 1. část

Rozhodl jsem se sepsat dojmy tendující k recenzi ve fázi rozehrané hry a další napsat po jejím dohrání, jelikož se často stává, že úsudek nabývá nových rozměrů…

Kdo holduje hernímu průmyslu v českých luzích a hájích, musel 13. 2. 2018 dělat pouze jedinou věc. Nejde o mediální masáží vyvolané nutkání, jde o hráčský zájem, národní hrdost a uvědomění, že přichází něco velkého. Digitální kopie stažená v předvečer vydání, ochudíc mě o cenově přijatelný poplatek, byla mým zadostiučiněním, že to se světem her myslím vážně. Připočteme-li vyplněný formulář sick-day pro mého zaměstnavatele, je zřejmé, co jsem měl toho dne v plánu.

Mám rád své hráčské rituály a vím, že není nad připravený titul po nočním stahování, který si doslova říká o první probuzení. A taky se stalo. V přítomnosti mé drahé polovičky (která mimochodem holduje dějinám a na rozdíl ode mě je schopná ocenit dobové zpracování) jsem poprvé okusil poutavé intro a vrhl se na úvodní obrazovku. Prvotní dojem byl zcela okouzlující a KCD mě doslova vtáhlo pod svá křídla. Vše odehrávající se ve Skalici je dobrým příkladem, jak nenásilně seznámit hráče s novým světem a zároveň hezky vykreslit poklidný vesnický život kovářova synka, který je neotesané vidlácké ucho řešící malicherné problémy. Akční leč očekávatelný zvrat a příchod zla vedoucího k úprku a opětovnému návratu do Skalice otevírá brány samotné hry.

Pravdou je, že úvodní hodiny hraní přináší první rozporuplné dojmy. Chrochtal jsem si blahem do chvíle, než jsem se setkal s páčením zámků. Ano existuje důvod, proč vám to nejde v rámci prologu, nicméně i později zjistíte, že se této disciplíně záměrně vyhýbáte. Vzhledem k tomu, že vás titul nevede za ručičku, tak jsem zprvu ani netušil jak tasit meč a v hloupé nevědomosti si myslel, že bojovat zatím nemůžu. K tomu připočteme kolísavou technickou stránku, kdy frame rate občas propadne do nepříjemných hodnot i na výkonné kartě, doskakování textur je více než viditelné a vaše pocity jsou smíšené.

Naštěstí začínáte po úvodním prologu téměř znovu. Já například bez bot, jelikož jsem na Talmberku uposlechl velitele a nešel si lehnout v „zaprasených botách“, které mi někdo v noci ukradl a poměrně dlouho šlapal místními cestičkami po svých holých chodidlech. Nemalá kritika se snesla na systém ukládání hry. Osobně nemám nejmenších výtek. Jeden z nejhezčích a nejzapamatovatelnějších mechanismů KCD je pro mě denní cyklus. Když jsem navykl na jednoduchý leč účinný režim, kdy ráno vstanu, pojím z kotlíku, opláchnu se v kádi, vyrazím na úkol, ale před tím se stavím ve městě pro nákup/prodej, hlídám si celý den kejhák, jím, obvazuji rány; ze soubojů, kde nestačím, raději utíkám a večer se vracím do mlýna spát (nebo přespím podle situace jinde) tak vím, že vše bezpečně uložím. Nemám jakýkoliv důvod ukládat hru jinak. I sejvovici beru jako doplněk stravy, nepříliš často využívaný. Jde o to, že pokud bude systém savu upraven, denní cyklus pro mne přestane mít smysl i kouzlo. Proto budu hrát i nadále stejně. Ostatně v rámci hlavní dějové linky je autosave poměrně pohodlně nastaven, takže se vše ukládá v důležitých momentech.

Ach ten příběh. Nevím a nechci vědět v jaké fázi jsem. Bohužel jsem si přečetl v jedné z diskuzí vodítko, kde se na dějové lince nacházím a upřímně doufám, že to pisatel napsal pod vlivem subjektivních dojmů, protože jinak čiju nepříliš daleký konec a to se mi nelíbí. Každopádně po dohrání se hodlám vypsat znovu. Příběh je poutavý, akční a má v sobě dostatečnou míru nápadů, zajímavých postav a zvratů, aby udržel diváka v pozornosti. Řekl bych, že rukopis slavných autorů je znát. Zatím těžko hodnotit, protože jsem ve fázi uvedené výše a až všechny díly skládačky do sebe zapadnou, bude čas vyřknout ortel.

Krom již zmíněných potřeb spánku, jídla a pití (mimochodem jídlo se kazí, takže není zcela chytré nosit s sebou tuny jídla, ze které po několika dnech dostanete otravu, uvařit jídlo také trvanlivost jen lehce prodlouží, snad použít konzervant se vyplatí) má hra spousty nenápadných, ale důležitých prvků. Meč je třeba udržovat v dobrém stavu, jinak jeho účinnost rapidně klesá. Vícevrstvé oblečení dodává na hezkém vzezření a chrání před útoky. Prodej a nákup funguje na prostém vyjednávání o ceně, ve smyslu: obchodník dá cenu, já dám nižší, obchodník řekne, abych přidal, tak přidám, ale jen lehce pod cenu, kterou si žádá a on řekne ano. Stejně tak je nastaven opačný způsob a to váš prodej. Kradené zboží je poznat a tak vás obchodník vezme na hůl. Jsou to drobnosti, ale dodávají na živosti. Alchymie, bylinkářství či jiné aktivity na mě dělají dojem, že se jim můžete úplně vyhnout a hraní to nijak neuškodí. Zároveň nejsou nutností. Po dohrání uvidíme.

Satan v podobě soubojového systému krouží od začátku kolem. Celá mediální kampaň předcházející vydání prezentovala titul jako bojovou hru z pohledu první osoby. Upřímně bylo děsivé pozorovat záběry bitevních polí, kde se podivně mlátili NPC, zatímco hráč urputně sledoval pohyby svého soka, aby mohl neúspěšně zaútočit a zemřít za vlast. Opakovalo se to otravně často a já nabyl dojmu, že kámen úrazu byl právě vykután. Je s podivem, jak minimalistickou částí hry souboj je, protože pokud opravdu nechcete, téměř se mu vyhnete. To je ale paradoxně škoda, protože úvod hry na mě dělal dojem, že projdu jakousi středověkou školou šermu na jejíž konci budu ošlehaný bijec. Postupným procházení KCD jsem ovšem nabyl pocitu, že pokud se nepouštím do bojů s neznámými lapkami a řeším problémy hlavou, obloukem se vyhnu celému mediálně proslavenému mechanismu, což vlastně nechci.

Souboj je přitom docela zábavná záležitost, při které kamera kopíruje pohyb protivníka za vás, kryt zbraní nebo štítem v indikátorem dané chvíli efektně zpomalí čas, aby mohl přijít váš úder, který je dobré volit na pěticípé hvězdici tak, aby překvapil soka. Velkou měrou přispívá v jakém stavu je váš meč. Je to daleko méně úmorná záležitost, než vypadala před vydáním hry. Pravdou ale je, že jsem zatím nebojoval v žádné velké bitvě, skoro se obávám, že jich ve hře bude jako šafránu, zatímco jsem očekával vývoj postavy právě cestou strasti kovářského synka až k rytíři první třídy. Jak říkám, uvidíme po dohrání.

Můj účet na Steamu ukazuje 36 hodin. Je to doba, do které je započteno poměrně rozsáhlé bloumání po okolí, plnění vedlejších „questů“ a k tomu úměrné ukrajování hlavní dějové linky. Tyto řádky píši ve chvíli, kdy jsem několik dní abstinoval, aby se mi titul uležel. Dnes se opět vrátím do českého středověku a už vím, že se těším na další dobrodružství. Upřímně lituji všech recenzentů, kterým se smrskla 70 hodinová herní seance na tři až čtyři dny. V takovém presu by se mi KCD hodně rychle přejedlo a věřím, že si podobný titul zaslouží pozvolnější průchod, na jehož konci zůstane příjemná vzpomínka. 

Po dohrání se opět vrhnu do textového editoru, abych napsal Kingdom Come: Deliverance a sjednotil své dojmy.